Stál jsem před novým domem svého bývalého kamaráda. Dnes už spíš dávného nepřítele. Dům byl obrovský, nově postavený, s výhledem na nekonečný hřbitov. A právě to mě potěšilo — hřbitovy mám odjakživa rád. Je v nich klid, rovnováha, něco čistého. Zeptal jsem se ho, jestli se tam často pohřbívá. Přikývl. Mnoho pohřbů, řekl klidně.

Pak jsme se vydali na výlet, ale už nevím kam. Čekal jsem na náměstí na zastávce autobusu, když přijel mladík s podivným povozem. Byl mi odněkud povědomý — možná z reálného života, možná z jiného snu. Na náměstí stál ještě jeden, co nás měl odvést, ale nakonec jsem nastoupil k tomu prvnímu.

Když jsme vyjeli, zahlédl jsem ceduli: Červená Pustá. To místo neexistuje, ale tehdy mi připadalo nádherné. Tak čisté, tiché, zvláštním způsobem živé. Prohlásil jsem, že je to „supr city“ — a v tu chvíli jsem měl pocit, že rozumím jeho smyslu. Červená jako život, Pustá jako smíření.

Do cíle jsem se ale nedostal. Ten mladík mě místo toho dovezl rovnou do mé postele, kde jsem se probudil. Bylo po všem, ale energie místa zůstala. Červená Pustá možná není na mapě, ale zůstane ve mně jako místo, kde se minulost potkala s přítomností a konečně si podaly ruce.