Ráno bez plánů, zato s důvěrou

Byla jedna z mála sobot, kdy nic nemusím – a přesto jsem vstával s radostí. Kamarádka Klára mi už několik dní tajila, kam spolu vyrazíme. Jen řekla: „Bude to stát za to.“ Auto jsme zaparkovali na nenápadném místě kdesi v krajině a vydali se na pěší túru. Cesta nás vedla přes Toulovcovy Maštale až na zámek Nové Hrady. Až do poslední chvíle jsem netušil, co mě čeká.

***

Dva kroky za cyklisty, 31 tisíc kroků za zážitky

Už od začátku jsme se museli uhýbat cyklistickému závodu, který hnal po stejné trase. Ale když jste s někým, s kým vám je dobře, ani sebedelší kopec nebo hejno závodníků vás nerozhodí. Dvě hodiny mezi skalami a lesem utekly jako voda. A pak – Nové Hrady. Zámecká pohoda, chutný oběd a návštěva muzea starých motokol. I to mělo svoje kouzlo.

***

Pomaleji je někdy lépe

Cestu zpátky jsme pojali volněji. Žádný spěch, jen klid, vůně lesa a výhledy. V jedné z malých hospůdek jsme si dali něco malého na zub, u studánky nabrali čerstvou pramenitou vodu. A pak přišel vrchol dne – doslova.

***

Toulovcovy Maštale – srdce na dlaních

Stáli jsme pod skalním masivem, který vypadá jako vystřižený z dobrodružného filmu. Prolezli jsme každou skulinu, vyšplhali na vrchol Kozí skály a dali si hodinový piknik s výhledem, který se vryje hluboko do duše. Slunce pomalu klesalo a všechno bylo… správně.

***

Třešňový bonus a Káně na rozloučenou

Rozhledna už byla zavřená, ale to nás nerozhodilo. Na zpáteční cestě jsme zahlédli volně rostoucí třešně – a kamarádka vykřikla: „Ty vole, třešně!“ Zastavili jsme, natrhali košík plný letní sladkosti a naplnili břicha. A jako by nám příroda chtěla zamávat, přímo před autem nám přeletělo Káně, které právě nejspíš lovilo myš. Tichý pozdrav od lesa.

***

Večer, který uzavírá kruh

Den jsme zakončili v naší oblíbené hospůdce. Dali jsme si něco dobrého a večer jsme si vyměnili fotky, které jsme během dne nafotili. Bylo to jako zfilmované štěstí. A když jsem pak doma ulehl do postele, došlo mi, že kdyby tohle měl být můj poslední den… tak bych neměnil vůbec nic.

***

Závěr: Život není o velkých gestech. Je o malých chvílích, které mají sílu zůstat. A když je s kým je sdílet, jsou nekonečně cenné. Možná právě takhle by měl vypadat poslední den – jako den, kdy žijete naplno, bez spěchu a srdcem otevřeným dokořán. Bylo to zcela nepřekonatelných 20 kilometrů plých zůžitků, dojmů, radostí a štěstí. Děkuju Kláro!